Vážení návštěvníci,
vítáme vás v Otradovicích – malé osadě, kterou založil někdy ve 13. století vladyka Otrad. Zhruba tři kilometry odtud založil stejný rod ještě své druhé sídlo – Otradovice Neustupovské. V obou Otradovicích stály již ve 14. stol. při vladyckém dvoře tvrze. Z roku 1385 jsou dochovány záznamy, z nichž se dozvídáme, že Ludvík z Otradovic a Beneš z Jankova prodali své dědictví v Otradovicích Divišovi z Talmberka a Věňkovi z Otradovic.
Od 15. století se vyskytuje ve všech starých spisech pojmenování Červené Otradovice, zatímco předtím se setkáme jen s názvem Otradovice. Důvodem byl zřejmě původní název nedalekého vrchu Džbány, kterému se říkalo Červený vrch (snad proto, že odtud dávaly župní stráže znamení ohněm). V letech 1432 – 1452 sídlí na otradovické tvrzi Mikuláš, který jako první začíná používat přídomek z Červených Otradovic. Na Otradovicích se připomíná ještě roku 1534 Kohout z Červených Otradovic. Od té doby všechny zprávy o rytířích z Otradovic mizí. Statek i tvrz kupují páni z Talmberka a Otradovice jsou trvale připojeny k jejich janovskému panství. Krátce poté tvrz v Otradovicích zaniká. Zůstal tu jen poplužní dvůr s výměrou asi 110 ha, který byl v roce 1924 na základě pozemské reformy rozparcelován a prodán.
Otradovice měly v minulosti mnohem více obyvatel než dnes, například v roce 1900 zde žilo 162 obyvatel. V roce 1930 zde žilo 116 obyvatel a našli byste zde kromě hostince s trafikou i 10 řemeslníků – krejčího, strojníka, mlynáře, tři tesaře a čtyři zedníky. Kapli, vedle které právě stojíte, si vystavěli osadníci v roce 1932. V roce 2010 zde žilo pouze 20 trvale bydlících obyvatel.
Převzato z knihy „Sedlčansko, Sedlecko a Voticko – díl čtvrtý“ od Čeňka Habarta.
Po stopách bitvy u Jankova aneb trocha historie nikoho nezabije
Brzy po bitvě u Jankova se lidovým podáním rozšířila v širokém okolí pověst o zázraku, který se stal při mši v janovském kostele jen několik dnů před bitvou. Zprávu o zázračné události publikoval v roce 1672 i chrudimský děkan Samuel Václav Hataš, který pocházel z nedaleké Vlašimi.
Předzvěst bitvy u Jankova
Země se ještě vzpamatovávala z plenění křižáckých a husitských vojsk v 15. století, když vzplála nová válka, kterou dějiny označily jako „třicetiletou“. V ten čas, kdy tato pověst vznikla, mělo i Voticko poznat, jaké nebezpečí přináší blízkost bitvy.
Koncem února se začaly šířit zvěsti, že se do našeho kraje blíží hned ze dvou stran armády: rakouská a švédská. Obavy lidí rostly každým dnem. Nikdo však netušil, že se bitevním polem stane právě Jankovsko.
Poslední únorovou neděli jako vždy zamířili jankovští občané do kostela na mši, během níž se jejich oči i modlitby často obracely k soše svatého Václava, patrona naší země, s prosbou o pomoc i ochranu. Možná, že někteří pomýšleli i na bájné rytíře z blízkého Blaníku.
Celá mše probíhala v obvyklém řádu. Avšak ve chvíli, kdy kněz při pozdvihování pozvedl kalich, zazněla chrámem rána. Praporec, který až dosud svírala ruka sochy svatého Václava, se náhle uvolnil, spadl na podlahu a rozlomil se na tři kusy. Kněz s kalichem v ruce znehybněl. Všechny přítomné ta rána vylekala a nechápavě se rozhlíželi kolem. Mše byla přerušena. Kněz odložil kalich a spěchal zjistit, co se stalo. Také janovský pán Jan Starší z Talmberka opustil oratoř, odkud sledoval mši, sešel dolů a začal se vyptávat na podrobnosti té záhadné události. Bylo to těžko vysvětlitelné. Až všichni ti, kteří v té chvíli na sochu hleděli, svorně vypovídali, že viděli, jak se ruka sochy otevřela a žerď praporce uvolnila. Dokonce tvrdili, že to vypadalo, jako by se celá paže pohnula a praporec odhodila. A to také bylo vše, co se o celé příhodě dalo zjistit.
Ještě v kostele si lidé šeptali, že o je předzvěst něčeho zlého, že je to zlé znamení. To se také brzy potvrdilo. Za několik dní vypukla u Jankova nejkrvavější bitva Třicetileté války. Švédové zvítězili, Rakušané byli poraženi a Blaničtí rytíři tvrdě spali dál.
Převzato z knihy „Pověsti z Voticka“ od Pavla Pavlovského, 1. vydání 2009.